Novinky:

9. 12. 2010

Koncert komorního mužského sboru Ptuj

9. 12. 2010 se v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, u příležitosti 20. výročí plebiscitu o samostatnosti a nezávislosti Slovinské republiky, uskutečnil koncert komorního mužského sboru Ptuj.

Tento sbor byl založen již v roce 1953 a během svého působení obdržel řadu ocenění a uznání. Na pražském koncertu zazněly slovinské lidové i duchovní písně, americké gospely a samozřejmě nechyběly ani vánoční koledy.


7. 12. 2010

Přednáška „Specifika slovinské alienativní poezie“

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pod záštitou pražské pobočky Literárněvědné společnosti při AV ČR a za podpory Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, proběhla přednáška „Specifika slovinské alienativní poezie“, kterou přednesla Mgr. Hana Mžourková.

Úryvek z úvodní části přednášky:

Pro svou přednášku jsem zvolila právě tento název, jelikož alienativní lyrika má ve slovinské poezii opravdu specifické a zároveň velmi významné postavení. Z hlediska kulturně-historického obnovuje alienativní lyrika kontinuitu slovinské poezie (i slovinské literatury), jelikož navazuje na meziválečnou poezii, především tedy na poezii slovinské avantgardy. Období, které jí předcházelo, nebylo slovinské poezii příliš nakloněno. Po druhé světové válce měla v rukou veškerou moc komunistická strana Jugoslávie a ti, kteří byli pro ni nepohodlní či nebezpeční, byli vězněni či vražděni. Mnoho literárních tvůrců proto muselo uprchnout do emigrace, mnoho jich bylo uvězněno a nemálo donuceno k nedobrovolnému mlčení (za všechny jmenuji Edvarda Kocbeka). V poezii zavládla lyrika „krumpáčů a lopat“, vedle níž se takřka souběžně začala utvářet určitá alternativa, lyrika humanistického intimismu, který se před dravou kolektivností uchyloval do idyly dětství, přírody či erotiky, zároveň se však v těchto prostorách ukrýval i před existenciálními otázkami, kterým se záměrně vyhýbal, a raději se utápěl v melancholické rezignaci, navazoval přitom na tradici poetiky slovinského romantismu.

V tomto místě se dostávám k jednomu z hlavních specifických rysů alienativní poezie, kterému se budu ještě později podrobněji věnovat: V tvorbě alienativních básníků je s konečnou platností přetržen vztah k romantickému lyrickému subjektu, který se jako červená nit vinul slovinskou lyrikou již od 30. let 19. století. Vztah k romantismu a romantické subjektivitě byl až do nástupu alienativní lyriky ve slovinské poezii více či méně zřetelně přítomen. Alienativní poezie lyrický subjekt podrobila existenciálním tísním a pochybnostem, odňala mu možnost metafyzické transcendence, odkryla prázdnotu křesťanské víry a falešných nadějí. Destrukcí romantického odkazu na počátku 60. let 20. století se lyrický subjekt osvobodil od svazující tradice a na tvorbu alienativních básníků tak mohli přirozeně navázat postmoderní lyrikové – i v tomto aspektu chápu postavení alienativního proudu lyriky jako výjimečné. Postmoderní poezie nemohla ve své podstatě nalézt základy v intimistické poetice, která, ač se vymykala socialistickému nahlížení na svět, postrádala v mnoha případech myšlenkovou hloubku i ironické či provokativní rysy.


4. – 5. 11. 2010

Kolokvium „Vzájemným pohledem“

V prostorách Národní knihovny – Klementinum proběhlo mezinárodní kolokvium „Vzájemným pohledem“, jehož spojujícím tématem byly česko-slovinské styky ve 20. století. Kromě českých slovenistů se svými příspěvky vystopili na této akci i četní hosté ze Slovinska a Rakouska. Kolokvium již svým názvem otevíralo široké možnosti pro zaměření jednotlivých témat, mezi ta nejdiskutovanější však patřily moderní překlad, budoucnost překladů ze slovinštiny i současné slovníky a jazykové příručky. Zajímavá vystoupení jednotlivých přednášejících byla doprovázena živými diskusemi k jednotlivým příspěvkům.

Na kolokviu jsem ve svém vystoupení uvažovala o Díle Svetlany Makarovičové v českých překladech, a to jak z literárněvědného, tak i jazykovědného hlediska.

Stručná anotace:

Dílo Svetlany Makarovičové je pozoruhodné nejen ve slovinském, ale i světovém literárním kontextu. V básních, dramatech i tvorbě pro děti této slovinské autorky se totiž komplikovaně prolíná „nové“ se „starým“, moderní poezie s lidovou baladou, pohádkou i mýtem. Do češtiny byla díla Makarovičové překládána spíše zřídka, přesto nabízejí mnohá témata k zamyšlení, a to i z hlediska translatologického. Ve svém příspěvku bych se ráda zastavila u tří překladů tvorby Svetlany Makarovičové – překladu Františka Bablera (výběr básní Večerní beseda a jiné básně), Františka Benharta (básně v rámci antologie Sedm slovinských básníků) a překladu rozhlasového dramatu Mrtvý přijde pro svou milou, které přeložil rovněž František Benhart.


8. 4. 2010

Literární večer a setkání s bosenskohercegovským a slovinským básníkem Josipem Ostim

Pozvanka


25. 3. 2010

Literární večer při příležitosti vydání slovinsko-českého čísla literární revue OtočjeO

Pozvánka


10. 2. 2010

Kadar ljubimo

Literární večer u příležitosti slovinského kulturního svátku

Rezidence Velvyslanectví Republiky Slovinsko

(Úryvek z průvodního slova)

France Prešeren, na jehož počest je 8. únor »Prešerenovým dnem«, slovinským kulturním svátkem, si své prvenství mezi básníky nezasloužil pouze tím, že je mezi nimi jedním z nejstarších – byl prvním, kdo nechápal poezii jako službu vlasti, jako prostředek vzdělávání prostého lidu. Pro Prešerena byla poezie věcí bytí, podmínkou existence, jako je jí vzduch, který dýcháme. To, že je většina Prešerenových básní milostných, pak z této skutečnosti vyplývá – poezie je tvořena citem a cit k druhému člověku je rovněž tím, co činí člověka člověkem. A o tom vlastně hovoří i první báseň tohoto večera – Zvezdogledam – rozum nás může vést cestou života, ale láska jsou hvězdy, které tuto cestu osvětlují, bez nich snadno zabloudíme.

(...)

Prešerenovou poezií náš večer začal, na básníkův svátek a svátek poezie se sluší, abychom Prešerenovou poezií tento večer i zakončili. Na závěr uslyšíte báseň Glosa, která nepatří k Prešerenovým nejznámějším, pro náš večer by se však málokterá hodila lépe. Tato báseň je totiž věnována všem básníkům, básníkům, kteří nepíší poezii proto, aby získali majetek, moc či uznání. Básníci píší, protože je to pro ně tak přirozené, jako život sám, bez poezie by jejich život nebyl úplný. A chtějí-li něco získat, pak alespoň jeden úsměv té, pro kterou svou báseň píší.

Pozvánka

25. 1. 2010

Ukázka z básnické sbírky Josipa Ostiho, Rouška Veroničina

V prosinci 2009 vydalo nakladatelství Fori Prague

SPOMINJAM SE UČNIH UR V NARAVI

Spominjam se učnih ur v naravi. … Vse v
naravi me je učilo, kako živeti, kako se
veseliti, kako trpeti in kako umreti. …
Vsaka travna bilka, žuželka, kača …
Vsak cvet, ptič, polž, pajek, slepec …
Vsak zelen in uvel list … Spominjam se
učnih ur v naravi. … Posebno ko nas je
v osnovni šoli mlada in lepa učiteljica
v mestnem parku učila, kaj so letni časi,
kaj strani neba. Najbolj sem si zapomnil,
kaj in kje je sever. Morda celo bolj kot
moji sošolci. Kljub temu, da nisem gledal
v drevo, ki nam ga je večkrat pokazala z vseh strani, od debelih korenin do
cvetoče in pojoče krošnje, temveč sem,
do ušes zaljubljen, z enim očesom gledal
njo, z vseh strani in od pet do glave,
z drugim pa na skrivaj videl, da mehek
zelen mah obrašča venerin griček
kamnitega kipa dekleta, ki še danes stoji
gola sredi parka. Tako pomladi kot poleti,
jeseni in pozimi.

VZPOMÍNÁM NA VÝUKU V PŘÍRODĚ

Vzpomínám na výuku v přírodě... Všechno v
přírodě mě učilo, jak žít, jak se
radovat, jak trpět a jak zemřít. ...
Každé stéblo trávy, brouk, had ...
Každý květ, pták, slimák, pavouk, slepýš ...
Každý zelený i zvadlý list ... Vzpomínám na
výuku v přírodě ... Hlavně na to, jak nás
na základní škole mladá a hezká učitelka
v městském parku učila, co jsou roční období,
které světové strany. Nejlépe jsem si zapamatoval,
co a kde je sever. Možná ještě lépe než
moji spolužáci. Přestože jsem se nedíval
na strom, který nám nejednou ukázala
ze všech stran, od tlustých kořenů po
kvetoucí a zpívající korunu, nýbrž jsem si,
po uši zamilovaný, jedním okem prohlížel
ji, ze všech stran a od hlavy k patě,
druhým potají pozoroval, jak měkký
zelený mech obrůstá Venušin pahorek
kamenné sochy dívky, která ještě dnes stojí
nahá uprostřed parku. Jak na jaře, tak v létě,
na podzim i v zimě.

LJUBEZEN JE ZMRZNJENO OLJKO
VRNILA V ŽIVLJENJE

Ljubezen je zrmznjeno oljko vrnila v
Življenje. …Presajena, mlada in gola ni
zdržala svoje prve ostre zime. Naletov
burje, ki so odganjali njene južne sanje.
Sovraštva rdeče zemlje, ki jo je imela
za tujko. Mraza, ki je sežgal njene
razkuštrane lase in dekliško tenke zelene
roke. … Njeno suho stebelce je nekaj časa
kazilo lepoto vrta, v katerem so cvetele
magnolije in kamelije. Toda nisem je
izruval. Vsak dan sem se z njo pogovarjal.
Z neslišnimi besedami. Tako kot z očetom,
ki je ležal na smrtni postelji in bil tako
kot ona z eno nogo že v grobu. K njenim
nepremičnim ustnicam sem prinašal vodo
v dlaneh. S svojim toplim dihom sem grel
njeno srce. … Vse dokler ni po poljubih
sonca iz smrti zbujena pognala prve nove
popke. …Ljubezen je zmrznjeno oljko
vrnila v življenje. … V življenje, ki je
še enkrat zmagalo. … Vem, da je bila to le
ena dobljena bitka, ne pa dobljen dokončen
boj. Tudi če me bo preživela nekaj sto let.
In se bodo v njeni krošnji, katere listi ob
najmanjšem pišu vetra kažejo srebrni
hrbet, poleti tako dolgo oglašali nevidni
škržati s svojimi poganskimi ljubezenskimi
prerokbami.

LÁSKA VZKŘÍSILA ZMRZLOU OLIVU K ŽIVOTU

Láska vzkřísila zmrzlou olivu k
životu. ... Přesazená, mladá a nahá
nepřestála svou první krutou zimu. Poryvy
bóry, které odháněly její jižní sny.
Nenávist červené země, která ji
měla za cizinku. Mrazu, který sežehl její
rozcuchané vlasy a dívčí štíhlé zelené
ruce. ... Její suchý kmínek nějaký čas
kazil krásu zahrady, v níž kvetly
magnólie a kamélie. Přesto jsem ji
nevykopal. Každý den jsem si s ní povídal.
Neslyšitelnými slovy. Tak jako s otcem,
který ležel na smrtelné posteli a byl tak
jako ona už jednou nohou v hrobě. K jejím
nehybným rtům jsem nosil vodu
v dlaních. Svým teplým dechem jsem hřál
její srdce. ... Dokud po prvních polibcích
slunce probuzená ze smrti nevyhnala první nové
pupeny. ... Láska vzkřísila zmrzlou olivu
k životu. ... K životu, který zase
jednou zvítězil. ... Vím, že to byla jen
jedna vítězná bitva, a ne celá
válka. I když mne přežije o pár set let.
A v její koruně, jejíž listy při
sebemenším zachvění větru ukazují stříbrná
záda, se stejně tak dlouho budou v létě ozývat
svými pohanskými milostnými proroctvími
neviditelní skřítci.


10. 1. 2010

Doslov ke sbírce Josipa Ostiho, Rouška Veroničina

V prosinci 2009 vydalo nakladatelství Fori Prague

Zahrada hříšných radostí a rajského smutku

aneb namísto doslovu

Před námi se rozprostírá zahrada, v zimě bílá jako bělostná rouška Veroničina, na jaře a v létě pestrá od tisícerých barev okvětních plátků, motýlích křídel a ptačího peří, na podzim se zlatými, hnědými a karmínovými skvrnami spadaného listí... Podle slov básníka vyšívaly toto plátno ruce jeho matky, a on sám nám je předkládá stejně jako svou poezii, zahradu svého života – roušku, do níž nesmazatelně otiskl svou tvář a v tu chvíli zanechala i ona na ní svůj neviditelný otisk.

Když vstoupíme z básníkova domu do zahrady, pod loubí z vinné révy, před námi se otevře krajina slovinského Krasu, nádherná až je člověku úzko, krajina, která se stala novým domovem básníka Josipa Ostiho, v níž koupil a znovu postavil dům, aby v něm a v přilehlé zahradě znovu zapustil své kořeny, vyrvané válkou v Bosně. Nově nalezené útočiště pod širokou přikrývkou na první pohled klidné krajiny však není místem nehybného „zakořenění“. Přikrývku pořádně protřepává pověstná bóra, která se často Krasem prohání jak houf divých žen, která se rychle objeví a často i pár dní zůstane.

Slovinský Kras je krajina, která jako by byla ještě stále člověkem nedotčená, neproměněná – plná neprobádaných jeskyní a srázů porostlých hlubokými lesy, mnoha do nekonečna otevřených údolí, kde o člověku svědčí jen občasná pole a políčka vinné révy.

I sama básníkova zahrada v Tomaji ve skutečnosti žije svým vlastním životem, je to místo tajemné i škádlivě rozverné. Je to zahrada lásky a rozkoše, která je přeplněná milostným očekáváním, ať už si lásku vyznávají stromy a květiny, či lidé, kteří jsou také součástí tohoto láskyplného těla, které za nocí naslouchá hudbě Luise Armstronga a v dávno zapomenutém tanci se takřka dotýká hvězd...

Básníkova zahrada poezie je také místo setkávání – potkávají se tu básníci různých zemí i časů, často z časů spíše těžkých a smutných – ale která doba byla vlastně člověku nakloněna? – a je to zároveň místo tichého prodlévání i láskyplných dostaveníček s milovanou ženou. Kromě slovinského Krasu je především jí zasvěceno sedm desítek básní z této knihy. Básní velmi intimně laděných, které však neustále vedou dialog s dalšími lidmi – filozofy, hudebníky, malíři, básníky, s jejich životem a jejich poezií, od antiky až po současnost. Ostiho básně vetkané do roušky Veroničiny ukazují, že neexistují ani „velké“, ani „malé“ dějiny světa, ani „velký“, ani „malý“ svět. Protože neexistují ani žádné hranice. Ani v čase, ani v prostoru. Vše je jedním.

Josip Osti se narodil 19. 3. 1945 v Sarajevu. Tento bosenský básník, prozaik, literární kritik a překladatel zatím vydal více než dvacet básnických sbírek. Ve Slovinsku, kde žije od roku 1990, našel svůj druhý domov, a proto je již velká část jeho tvorby napsána právě slovinsky. Zatím poslední dvě sbírky básní vyšly v roce 2009 pod názvem Jitřenky, večernice (Jutranjice, večernice) a Na kříži lásky (Na križu ljubezni).

Za svou literární činnost získal Josip Osti mnoho prestižních ocenění, ve Slovinsku mimo jiného mezinárodní literární cenu Vilenice v roce 1994, Veroničinu cenu v roce 1999 za sbírku Kraški narcis (Narcis z Krasu), Župančičovu cenu v roce 2000 za knihu Zvezda v naročju mladega meseca (Hvězda v náruči mladého měsíce) a Jenkovu cenu v roce 2006 za knihu Vse ljubezni so nenavadne (Všechny lásky jsou nevšední).

Díla Josipa Ostiho jsou překládána do mnoha jazyků, například do angličtiny, italštiny, polštiny, bulharštiny nebo turečtiny. Česky vyšla v roce 2001 jeho sbírka Narcis z Krasu, kterou přeložil František Benhart, další jednotlivé básně se objevily v antologii slovinské poezie Krajina za slovy (přeložili František Benhart a Aleš Kozár), nutno připomenout i sbírku Barbara a Barbar. Sarajevská kniha mrtvých, vydané v roce 1995, kterou z bosenštiny (Barbara i barbar. Sarajevska knjiga mrtvih) přeložil Dušan Karpatský.

Hana Mžourková


29. 10. 2009

Úryvek z recenze na nový slovinský román Andělé (TVAR 2009/18)

Slovinská literatura má v českém prostředí už dlouho své pevné místo, a proto často příjemně překvapí dalším novým přeloženým titulem. Nabídka je v tomto směru skutečně pestrá. Nejsou totiž překládána pouze ta díla, která okamžitě naleznou své čtenáře a která zaujmou především z hlediska „čistě literárního“. Za posledních několik málo let vychází už druhý slovinský román, stojící takzvaně „mimo hlavní proud literatury“. Tím prvním románem myslím knihu Suzany Tratnikové Jmenuju se Damián (One Woman Press, 2005), která tematizuje problém sexuality, respektive citlivě a autenticky podává zpověď „kluka v dívčím těle“. Druhým románem je „milostný příběh“ Andělé, který napsal Brane Mozetič (...) Než se podíváme blíže na příběh „andělů“, historii jedné destruktivní lásky, bylo by vhodné krátce představit i jejího tvůrce. Brane Mozetič je autorem desítky básnických sbírek – některé básně byly již dříve přeloženy do češtiny a vyšly časopisecky (např. Babylon, 2004), sbírky povídek a dvou románů. Je vedoucím Centra pro slovinskou literaturu a je jedním z těch, kteří se významně zasazují o uvádění slovinské literatury za hranicemi Slovinska (v České republice například v roce 2005, kdy bylo Slovinsko hlavním hostem na pražském knižním veletrhu Svět knihy 2005). Ve své zemi je vnímán jako výrazná osobnost i proto, že neskrývá svou homosexuální orientaci, naopak ji hojně uvádí do svých děl jako jejich nedílnou součást. Román Andělé (ve slovinštině – Angeli – vyšel v roce 1996) není v tomto směru výjimkou. Milostný vztah vypravěče a promiskuitního Jana se před čtenářem zobrazuje postupně a pozvolna, je podán jako výpověď hlavního hrdiny před soudní znalkyní, psychiatričkou. Na první pohled a především ze začátku jde o „banální příběh“, je však dobré vědět, že se zdánlivými banalitami si autor textu pohrává v celé své tvorbě, ne nadarmo se jedna jeho sbírka jmenuje „Banality“ (Banalije), a proto se musí mít čtenář na pozoru. Vše nejprve vyhlíží jako vyprávění člověka, jehož život je smutný a vědomí nenaplněnosti mu nedovoluje vyjít z bludného kruhu věčného hledání ven. Jednotvárný řetězec náhodných známostí a avantýr, opakujících se návratů k zraňujícímu protějšku však naruší první vražda a další, o mnoho brutálnější na sebe nenechá dlouho čekat. (...)


7. 9. 2009

Zpráva: 17. června 2009 proběhl v Malém sále Divadelního ústavu – Ústavu umění překladatelský seminář, který Ústav uspořádal v rámci stipendijního pobytu překladatele Štefana Vevara (celá zpráva v PDF).


29. 7. 2009

Pozvánka: Institut umění, ve spolupráci se Seminářem jihovýchodoevropských studií Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, si Vás dovoluje srdečně pozvat na překladatelský seminář se slovinským překladatelem Štefanem Vevarem. Setkání se uskuteční ve středu 17. června 2009 od 16 hod. v Malém sále Institutu umění-Divadelního ústavu, Celetná 17, Praha 1. Seminář je součástí autorova rezidenčního pobytu v rámci programu Nadace Roberta Bosche. Prosíme, potvrďte svoji účast do 15. června 2009 na T 224 809 119 nebo na viktor.debnar@institutumeni.cz. (Pozvánka v PDF).


5. 3. 2009

Recenze: Krajina za slovy: Slovinská poezie posledních čtyřiceti let (BB/art: Praha 2008) Uspořádali a přeložili František Benhart a Aleš Kozár (celý úryvek recenze v PDF).